co jime

Jsem nedávno byl na jednom setkání. A zaujalo mě co tam povídal jeden člověk.
Mluvil o svobodě, a otroctví. Pochází ze země kde vládním ustanovením byl komunizmus.
Měl docela zajímavou úvahu.
Povídal o tom, že jestli chceš byt svobodný, potřebuješ sílu přemoci toho který tě utlačuje. Když žádnou sílu nemáš, kdokoliv silnější může přijít a přemoci tě. A jestli chceš mít sílu, tak potřebuješ živiny. (Jasně si vzpomínám jak ukázal na biceps a ukázal na spojitost s dobrou výživou a silnými bicepsy). Tohle, že máš sílu a můžeš se před někým ubránit nebo někoho přemoci funguje na první pohled v fyzickém světě.

Ale je tu ještě ten druhy svět, ten duševní/duchovní, nebudu to zrovna nějak pojmenovávat, ale je to svět, kde bydli myšlenky. Nevím, stalo se vám někdy že jste měli svály na nohou, mohli běžet a vaše tělo bylo dobře živeno a způsobilé k tomu aby jste mohli odněkud někam doběhnout, a nebo jste byli plně způsobili něco vykonat, či udělat. Třeba jít na výlet, postavit něco, či třeba jít se s někým popovídat?
Sice jste měli vše potřebné ve fyzickém světě aby jste to udělali, ale stejně tam byl nějaký odpor, nějaká vnitřní překážka, která člověku bránila to či ono udělat?
A to je to o čem ten člověk mluvil, že kromě fyzické sily, k tomu aby člověk něco udělal člověk potřebuje i duševní silu aby to udělal. A když duševní silu nemá, tak i když by to fyzicky mohl udělat, tak to prostě neudělá. Něco v hlavě mu řekne: „To nemá cenu“, nebo „To se nepovede“ či jednoduché „Mě se nechce“.
Tak máme tu nějakou fyzickou sílu, kterou potřebujeme k tomu abychom něco zvládli, nebo se něčemu ubránili, a máme tu ještě mentální či duševní silu, kterou potřebujeme abychom to začali dělat a dokončili.

Dobrá strava člověku přinese fyzickou silu, ale co přinese člověku duševní silu?
Odpověď toho člověka byla: „Boží slovo“. To co je napsané v bibli, začne li to člověk studovat, a vztáhne li si člověk na sebe to co o něm Bible říká a začne to žit, tak mu to dodá duševní silu.

Vlastně se zde poněkud pochybuji na tenkém ledě, jelikož sám až tak moc bibli nestuduji, a není moc ze zaslíbení, které jsem si z ní vzal do svého života. A můj život má dost daleko od jakého si dokonalého stavu (jestli něco takového vůbec existuje)

Na druhou stranu Bohu děkuji za zdraví, že mam na jídlo, střechu nad hlavou, můžu dělat to co mě baví, a mam v životě jakýsi zvláštní klid. Že vím, když přijde cokoliv, mam Boha, který mě nenechá padnout do nebezpečné nebo bezvýchodné situace. A i kdyby, tak z ní vždy existuje cesta ven, a on ji najde a dokáže mě na tu cestu navést.

Jsem nedávno měl příležitost si vzpomenout jak jsem se vlastně dostal k Bohu.
Vlastně když jsem byl ještě škvrně, tak jsem slyšel větu: „Uvěříš li v srdci, že Ježíš Kristus je Pán a spasitel, a vyznáš li to ústy, tak budeš zachráněn“ (Zachráněn ve stylu od věčného pekelného plamene a dostanu se do Nebe, do místa kde mě lidi mají rádi a je tam všechno pěkný).
Víte, pro 9 lete dítě není těžké si dat 2+2 dohromady a říct „Věřím v Ježíše jako svého pána a spasitele, a děkuji za to že mě vykoupil z pekla.“ Aby člověk měl rezervované místo v nebi.

Jedna věc mi tehdy nedošla, a došla mi to až někdy před nedávném, a to, že Bůh chce abychom věděli, že nás má rád, skutečně rád, a dokonce pro to něco udělal. (Myslím tím smrt na kříži na Golgotě viz bible nový zákon. )

A teď je tu ten paradox. Běžný člověk by si řekl, „Bohu jsem ukradený“ nebo „Bůh nemá na zemí žádnou moc“. Obě tyto myšlenky vedou o nulový zájem o Boha.
Ale myšlenky typu: „Bůh mě má rád“, „Bůh má na zemí moc a schopnost věci měnit“ vedou k tomu že člověk může Boha oslovit, a poprosit o pomoc. A garantuji, že UPŘÍMNĚ myšlena prosba (ne ze záští, či nenávisti) nebude bohem nepovšimnuta. A když se zkombinuje s naději, že Bůh v dané situaci něco děla, tak problém je na půli cestě k řešeni.

WARNING! / VAROVÁNÍ!
Ještě bych asi mohl podotknout, že za většinu naších problému můžeme ve většině my samí, a jestli poprosíme Boha o pomoc, tak „jajks“ je dost možná že Bůh bude usilovat o to měnit náš postoj k věcem, k lidem, atp. Že řešení problému často spočívá v tom měnit to co měnit nechceme, nebo měnit to co vůbec nevidíme.