boty

Kdysi dávno jsem u sebe v kumbálu našel boty. Zeptal jsem se mámy, odkud jsou a co s nimi.
A ona že je někdo přinesl, a že jsou velmi kvalitní, a že je mohu nosit.
Táta mi to taky potvrdil. Byli to kožené boty české značky, a táta odhadl jejich cenu na něco přes 3000kč.

Byli to typické pracovní boty, určené pro těžkou zátěž, a dlouhou vydrž.
Tak jsem si je na sebe par krát vzal, a něco na nich nesedělo. Leva bota mě neskutečně dřela na kloubu u palce.
Ale nepřikládal jsem tomu pozornost, a stal jsem si na tom, že jsou to kvalitní boty a že se to rozchodí.

Blížila se airsoftova akce, a rozhodl jsem se že si ty boty na ni vezmu.
A povím vám, byla to mizérie. Opakovaně jsme dobývali kopec, a každý výšlap se stával větším a větším peklem.
Někde v polovině jsem se už jenom modlil, aby ta akce skončila a já mohl jít domu.
Měl jsem mozoly asi na třech místech a nemohl jsem pořádně chodit tři dny (teď trošku přeháním).

Postěžoval jsem si o tom tátovi a par dalším lidem, a dodnes si pamatuji slova
Tomáše: Ty jsi ale Tatar. Kožené boty se musí nejdříve prošlápnout, a nemůžeš je rovnou brát do akce.
Táta řekl, že má s koženymi boty zkušenost, a že jak se jednou špatně prošlápnou, tak nezbude nic jiného než je vyhodit.
A že se děla běžně to, že se dají do vody, tam nasáknou a pak se mokré obléknou a chodí se s nimi, aby se kůže přizpůsobila tvaru nohy.

Tak jsem to zkusil, pořádné jsem ty boty nechal rozmočit, a pak jsem v nich chodil než uschly. A pak jsem to zkusil ještě jednou.
A pak jsem začal vyrábět kovovou konstrukci do boty, aby se ten přehyb, který tolik tlačil na palec srovnal a byl podobný jako na
té pravé botě, kde to netlačí.

Dlouhý příběh zkrátím, ta bota už měla zafixovaný tvar, a dostala se ke mě zřejmě z toho důvodu že se v ni nedalo chodit.
Koukal jsem na ty kvalitní boty, kůže, podšívka. Podrážka co slibovala že vydrží věčnost.
Vzal jsem nůž na koberce, a odřezal jsem kůži, vytáhl jsem tkaničky a vše co by mělo cenu jsem vystřihl a věnoval mamince na její
šicí koníčky.

Nechtěl jsem, aby nějaký chlapík u popelnice si prošel tím peklem take.


Jednou jsem šel do obchodu, a snažil jsem si najít dobré boty.
A uviděl jsem boty, které se mi líbili. Nike, síťovina, podrážky které nesklouznou. Prostě dokonalé boty.
Ale z nějakého důvodu tam byl jen jeden jediný poslední pár mé velikosti. A jinak velikosti větší i menši byli vyprodané.
Zkusil jsem v tom chodit. A cítil jsem jak mě to na patě škrabe a tlačí.
Těžce jsem přemyšlel (modlil), jestli se to zlepši, a rozchodí, nebo to bych měl dat ruce od těch bot pryč. Je to risk.

Nakonec jsem si ty boty vzal, a prodavačka se ještě ujišťovala zda mi skutečně sedí a jsou pohodlné.
Pochopil jsem, že je to ten důvod, proč ty boty tam ještě stále jsou.

Vzal jsem ty boty a začal v nich chodit. První týden pata škrábala a byla nepohodlná. Ale pak nějak změkla a
ty boty začali byt v pohodě.



Připomnělo mi to toto podobenství:

Ježíš pak vyprávěl toto podobenství. „Jeden muž si vypěstoval na své vinici fíkovník.
Když přišel čas sklizně, hledal na něm ovoce, avšak marně. Řekl vinaři:
‚Podívej, už třetí rok čekám na ovoce z tohoto fíkovníku, ale nic nerodí. Poraž ho, jenom tu překáží.‘
Vinař se přimlouval: ‚Pane ponech ho ještě jeden rok. Zkypřím mu a pohnojím půdu, snad přece bude rodit.
Když na něm ani příští rok nic nebude, dáš ho porazit.‘ “

Lukás 13:6-9

Za mě, někdy prostě nevíš, jestli něco rozchodíš nebo ne.
Stejně jako vinář, nevěděl jestli fíkovník bude užitečný či ne.
Ale zkypřil ho, pohnojil ho, dál mu šanci.