odpusteni

Dá se říci, že život je celkem příjemný a hezký, pokud mi nikdo nedělá nic špatného.
Když venku svítí sluníčko, kvetou květinky a vše se daří tak, jak si představuji,
tak být spokojený není nic překvapujícího.

Ale v okamžiku, kdy se mé představy o tom, co se má dít, diametrálně liší
od toho, co se ve skutečnosti děje, je důležité, jak na to budu reagovat.

Potkal jsem před časem jednoho programátora, který dělal svou práci,
ale nepohodl se se svým nadřízeným. Nebo možná šel do církve,
a tam mu řekli, že má démona?
Velmi těžce to nesl. Možná ho vyhodili poté, co udělal velký kus práce?
Už si to přesně nepamatuji.

Co ale vím je, že když jsme spolu mluvili, bylo zřejmé, že ho tížilo
jednání, které zažil. Přál tomu člověku, který za to mohl, samé špatné věci.
A kdyby to jen přál, možná by to tolik nevadilo, ale tahle událost se stala už před několika lety.
On to však v sobě stále dusil, vařil a omílal dokola.

Z mého pohledu bylo zbytečné, aby se tím trápil. Nechal si užírat kus své přítomnosti
tím, že přemýšlel nad negativními myšlenkami o minulosti, kterou už nezmění
a se kterou nic neudělá.

Navrhl jsem mu, aby tomu člověku odpustil a přestal to řešit.
Dodnes si pamatuji, jak na mě reagoval. Podíval se na mě zamyšleně
a řekl: „Nikdy mu neodpustím.“

Rozumím mu. Subjektivně vzato, pokud někdo způsobí bolest mně,
bylo by „fér“ a „spravedlivé“, aby stejnou bolest zakusil i on.
Přece je napsáno: „Co kdo zaseje, to také sklidí“ (Galatským 6:7).

A tak, pokud mám příležitost, s nadšením na něm naplním „spravedlnost“
a způsobím mu odpovídající bolest. Aby věděl, jaké to je, a příště mi to už nedělal.

Až na to, že takhle to nefunguje.
V Bibli je napsáno:
„Neoplácejte zlým za zlé, ani urážku za urážku.“ (1. Petrova 3:9)
A také:
„Jestliže neodpustíte lidem jejich přestoupení, ani váš Otec v nebesích
neodpustí vaše přestoupení.“ (Matouš 6:15).

Proč o tom vlastně píšu?

Hned z několika důvodů.
Tento týden jsem v práci měl krásnou příležitost odpustit svému nadřízenému
za potíže, které mi způsobil.
Dost možná si ani neuvědomil, že mi způsobil újmu. Možná jen došlo k nedorozumění.
On si myslel něco, já si myslel něco jiného a nevyjasnili jsme si to.
On už chtěl produkt ukazovat zákazníkovi, zatímco já se ho zoufale snažil zprovoznit.

Měl jsem příležitost mu to vyčítat další týden, měsíc nebo klidně několik let,
či dokonce až do své smrti.
Anebo to prostě nechat být.

Můj nadřízený se snažil úkol splnit, jak nejlépe uměl, stejně jako já.
A to, že to nevyšlo nejlépe, přece není důvod, proč si kazit zážitek z dobré pracovní pozice.

Uvědomil jsem si také, jak jsem byl na svého kolegu těch pár dní nepříjemný.
A přišlo mi to líto. Nezasloužil si to.

Odpočinu si a budu se ke kolegům chovat dobře i nadále.

Dneska jsem si vzpomněl na toho člověka, který řekl: „Nikdy mu neodpustím.“
K tomu člověku se někdo opět zachoval špatně. Tentokrát si to nenechal líbit.
Oplácel zlo zlem plnou měrou.
A teď stojí před soudem a čeká, kolik let dostane.
Anebo je to blázinec a chtějí ho zavřít do ústavu?

Najednou jsem nesmírně vděčný za to, že existuje dobrá církev,
do které mohu chodit.