druhe setkani

Druhé setkání. (Spadl jsem)


Tak jsem dneska vyšel z budovy, a kouknu se na hodinky, a ukazuji 10:02.
S tím, že autobus mi jezdi co 10-15minut, a ten další jede v 10:03.


Vzdálenost mezi východem, a zastávkou je cca 150 metru.
A dnešního rána, jsem měl chuť ten bus stihnout.
Tak jsem vypálil z vchodu a běžel směr zastávka.
Ovšem všude byl mokry tající sníh, a místo běžného sprintu jsem jen tak lehce
poskakoval do předu a snažil jsem se neztratit rovnováhu.
Někde v polovině, jsem ucítil že jsem na trávě, tak jsem přidal, ať tam budu rychleji.
A sice jsem běžel rychle, přesto mé těžiště se pohybovalo vice a vice dopředu.
V jeden okamžik jsem si uvědomil, že už nemam šanci to srovnat. Asi tři nebo čtyři krať mi
podklouzly obě nohy, a prostě nebylo zbytí.
Tak jsem to namířil do čerstvého neudusaného sněhu, a přes řízeny pád jsem spadl na levý bok.

Ležel jsem něco jako 4 sekundy, a přemyslel jsem nad smyslem života vesmíru a vůbec.
Už je to dlouho co jsem spadl. Naposledy snad loni na kole.
A teď? Byl jsem moc zbrklý? Chce vesmír naznačit, že bych neměl spěchat a vzít další bus?

Moc jsem to dále nerozebíral, kosti a svály byli neporušené, tak jsem se znovu zvedl, a
opatrně jsem dále klusal k zastávce.

Bus měl dobré dvě minuty zpožděni, tak se mi povedlo bez problému nastoupit.

Ale vzpomněl jsem si na jednu událost, která se odehrála něco před 20 lety.

Tehdy můj život, byl celkem rutina... Cítil jsem se jako vyvrhel, a měl jsem pocit, že nikdo mě z mé třídy neměl rad, a nechtěl se mnou trávit čas... Tak že, po škole jsem většinou běžel domu, a pouštěl jsem si seriály, kde jsem se mohl cítit výjimečně, a hodnotně, a hry, kde jsem mohl přehlušit ten neutichající pocit prázdnoty a beznaděje.

Až jednoho dne, pastor v církvi, nabídl ať jedeme se podívat na konferenci viry a ohně v Praze.
Neměl jsem ten víkend nic na práci, tak jsem jel.
Bylo to jedno večerní shromážděni. Nepamatuji si nic z toho co kazatel říkal.
Ale pak dal vyzvu: Ten kdo ztratil svůj vztah s bohem a chtěl by ho obnovit, ať jde dopředu.
Chtěl jsem jít, ale nechtěl jsem jít sám. A vedle mě byl tehdy můj kamarád, a prosil jsem ho, jestli by mohl jít se mnou. Ale on odmítl, s tím že tam nepotřebuje jít.
Tak jsem zatnul zuby, a šel jsem dopředu.
Víte, jít tehdy dopředu znamenalo, dat o sobě vědět, a to znamenalo, že si lide uvědomí vše špatné co na vás je.
Ale tehdy jsem o tom nepřemyslel, jen jsem šel do předu, a dá se říci že jsem nepřemyslel nad ničím.

Ve předu byl velký mohutný chlapík, který mě obejmul, a modlil se za mě. Po mnoha měsících mě někdo obejmul.
...

Dalšího dne ráno jsem se vzbudil. Ale víte, když je vám pět, tak mate radost ze všeho, těšíte se z každé nové věci, kterou potkáte a jste veseli a optimističtí.
Ale už mi nebylo pět, a mé myšlenky se každý den směřovali jen k tomu kdy budu mít hru či seriál, aby to nebolelo.
Až na to, že to ráno ne. To ráno jsem se vzbudil, jako by mi bylo opět 5 let. Nadšeny ze všeho dobrého co den může přinést, a plny elánu jsem se vydal do školy...

A tehdy jsem taky nestíhal, a taky jsem dobíhal autobus. s tím že nejkratší cesta byla cca 170 metru, ale tehdy bylo moc blátivo, tak že jsem se na tu cestu netroufl, ale vzal jsem to tou 250metrovou cestou.
A někde v polovině mi uklouzla noha. A spadl jsem do bláta a dobrých půl metru jsem se blatem projel.
Vyústilo to v džiny od bláta, bunda od blata a ruce od bláta.
A takto jsem nemohl jet do školy.

Tehdy jsem tak nějak byl přesvědčen, že to jestli mě Bůh má či nemá rad, je založeno na tom jestli se mi dějou dobré nebo špatné věci.
Spadl jsi -> Bůh se zlobí, a nemá tě rad.
Svítí sluníčko -> Bůh je tebou potěšen a má tě rad.
Což je mylný předpoklad, a tak to prostě nefunguje. Ale to je něco co se těžko vysvětluje někomu kdo klade velký důraz na to co vidí a cítí.

Ale jak jsem se projel po tom blatě, tak jsem nešel větvi: Bůh mě nemá rád, (kdyby mě měl rád, tak se mi to nestane). Ale šel jsem větvi:

Vyskočil jsem a stále s tou radosti jako by mi bylo 5 jsem zdrhal domu se umyt a převléknout.
bunda byla šusťáková a šla očistit, kalhoty jsem vyměnil, a ruce jsem umyl.

Pak jsem přemýšlel jak se dostanu do školy, a první hodina byla čtvrt-letka z matematiky.
Tu najednou se objevil ve dveřích táta, s tím, co tu dělám. Vysvětlil jsem že tak a tak, spadl jsem, ujel mi bus.
A táta se nabídl že mě sveze do školy. A do školy jsem přijel za deset minut osm. A stihl jsem čtvrtletku.
...

Tim jsem chtěl říci, že se špatné věci prostě ději, a je to součást života. Počasí neovlivníš, náledí neovlivníš. A co se stále učím za dlouhá léta, je že Bůh ke mě nejedna skrze vnější projevy vesmíru, ale spíše skrze to co píše v bibli, a tak nějak to co od něj vnímám zevnitř.

A taky celkem zvláštním způsobem se můj vztah ke spolužákům změnil. Najednou jsem se na ně nekoukal jako na někoho kdo mi chce ublížit a hledá k tomu záminku, ale najednou jsem je měl rád. A nějak jsem sice s nimi i po tom příliš moc nemluvil, ale najednou to bylo cele jiné. Lepši. Škola byla zábavnější. A poslední rok, jsem byl fakt smutny, že už to konči.