dva svety

dva světy...

Uvědomil jsem si, jak jsou mé rodiče rozdílní.

A když se řekne pokoj, nebo pohoda, jak rozdílné pojmy si pod tím pravděpodobně představí.

Třeba můj Táta, vyrůstal v prostředí, kde byl trvaly nedostatek. Měl jen mámu, a ta měla čtyři syny.
Pro něho pokoj či pohoda spočívala v tom, že v blízkosti nebyl nikdo kdo by mu chtěl ublížit, měl střechu
nad hlavou, a byl naježeny. Dalo se říci, že toto je nejvyšší úroveň pokoje, který byl schopen zažit.

Ale když vezmu svou Mámu, tak ta byla jedináček v zavedené bohaté rodině, kde se vždy oblékala
podle poslední mody. A osobně si myslím, že bezpodmínečný pokoj v dětství nikdy nepoznala.
Rodiče ji vedli k tomu, že pokoj může byt, až všechna práce bude udělaná, až budou hotové úkoly, a doma uklizeno.
Až vše bude hotovo, tak pak teprve máš právo si odpočinout.


Můj táta nemá problém si lehnout na gauč v neuklizeném bytě, a relaxovat, a maminka nemůže relaxovat dokud nevyplní všechny
úkoly, které si zamyslela že udělá.

Já? Co jsem pochopil, tak se mě maminka pokoušela vychovat tak jak byla zvykla, ale táta byl protiv.
Nakonec mam dojem, že se rodiče nedohodli, a prostě mě nechali, ať si svou cestu najdu sám.

Někde během toho času se mě ujal Bůh, a já se snažil naučit co to je pokoj a jak se ho dosáhne v církvi.

Zkusil jsem dosáhnout pokoje tím, že jsem se maximálně snažil udělat všechno co nejlépe pro své rodiče, a jednou
jsem se hodně snažil je potěšit, až jsem vydal ze sebe veškerou silu co jsem měl, a jednou jedinkrát jsem pocítil
pokoj na základě toho, že jsem udělal maximum toho co jsem mohl, a více jsem nemohl.

Následující den, když jsem se z toho zotavil, jsem si uvědomil, že tudy cesta nevede. Nemohu se každý den
udřít na hranici svých sil, abych se cítil pokojně.

Po mnoha letech jsem poslouchal pastorovo kázaní. A on znovu a znovu říkal, že už je vše zaplaceno, vše je vykoupeno.
Mohu mít pokoj tady a teď, a nemusím ho honit na základě svého výkonu a svých snah.
A po mnoho letech posloucháni těch kázaní, a mluveni s pastory, jsem začal chvílemi mít přesvědčeni, že to tak je...
Třeba po skončeni kázaní jsem byl 2-3 hodiny přesvědčen, že vše je skutečně v pohodě.
Ale pak jsem si vzpomněl znovu na to, jak jsem hrozně neúspěšný ve svém životě, a znovu jsem se dostal do šére skleslosti a beznaději.

Ale i tak, po letech, kapku po kapce jsem opustil myšleni:

"Jsem milovaný na základě toho, jak jsem úspěšný v práci či ve škole, a ve vztazích"
Znáte tu hroznou větu: "Když nechceš vysát, tak já nebudu vařit a kupovat ti jídlo".
V mé hlavě ta věta po letech zněla jako:
Já nebudu dělat nic pro tvé dobro dokud, ty nebudeš náležitě plnit svou část a dělat to co ti říkám že máš dělat"
Jinými slovy, když to rozšířím na chápáni Boha, tak pokud se necítím dobře a cítím se odsouzeny, tak to znamená že netěším Boha tak jak bych měl.
Ale to je naprostá nepravda. Bůh není matematik. On si nesedí někde na nebi, a nepočítá naše dobré skutky a modlitby, a až jich je dost, tak nám pošle litr pokoje, a když od nás nic nedostane, tak nám ani nic nedá.

Místo toho jsem začal mít myšleni typu:
Mohu mít pokoj, a vím že mě Bůh miluje jen proto, že mě stvořil takového jaký jsem, a je to prostě dáno.
Stejně jako matka miluje své novorozeně (Ve většině případech) a nebo Babička má ráda vnouče, tak i Bůh nás miluje jen tak.
Jen tak. Ne na základě toho jestli chodíme každý, den na ulici mluvit o Bohu, nebo vyděláváme miliony, nebo si dosaďte cokoliv.
Ale miluje nás jen prostě proto že nás stvořil tak že se mu líbíme.

A snaží se pro nás udělat první a poslední, abychom s nim začali mít vztah, a začali od něho slyšet dobré věci, a aby nás mohl dovést na
úžasná místa v našem životě. Na místa, kde budeme s nim, a kde s nim Budeme mít dobrodružství, (ne místa kde nás postaví a pak opustí.)

(Samozřejmě vycházím z toho že jsme se rozhodli stát se jeho dětmi, a pokud jsme se nerozhodli stát jeho dětmi, tak nás má rad, ale jeho možnosti vůči nám jsou značně omezené)


Dva světy.
Jeden svět svět výkonu, a myšleni: Nejsem dost, a musím ze vši sily se snažit byt úspěšný.
Druhy svět svět Boží milosti a přijeti: Už jsem dost, a dělám věci proto že Miluji Boha a chci mu přinášet radost, ale i kdybych pro něj věci nedělal,
tak mě nepřipraví o svůj pokoj, ani o svou ochranu ani o nic.

Kdybych žil v prvním světě, tak bych pravděpodobně měl nové auto, barák, a pracoval bych od nevidím do nevidím, a snažil bych si získat uznáni od lidi okolo a jejich potvrzeni.

V druhem světě, sice mam auto, ale zrovna si s nim netroufnu jet, dokud se na něho nepodívá automechanik, a to bude někde až s další výplatou. O baráku se mi jen zdá.
Ale spím klidně, mam chvíli abych si udělal procházku. A dá se říci, že jsem celkem spokojeny. Vím že kdyby přišla nějaká katastrofa, tak Bůh vždy má řešeni, a na mě je mu důvěřovat.
Ale nemyslím si, staré auto, nebo nemít vlastni bydlení je taková ztráta, když se mi daří budovat vztah s Bohem. A přece jen, mam za to, že budu mít dostatek i peněz, aut i baráku.

P.s. Phil Collins - Two Worlds. Sice nesouvisí, ale název příspěvku mi připomněl tuto písničku.