patek

Pátek
Rano jsem se probudil z nejsladšiho spanku za posledni dobu.
Usoudil jsem, že se mi leži fakt dobře a je mi přijemně teplo, a nikam se mi nechce.

Vyklouzl jsem z postele, a začal hledat něco k snědku. Datle co je potřeba snist už skoro došli, tak jsem si dal zbyvajicich 3 kousky, a jedno jablko k tomu.

A vyrazil jsem do práce.

Po cestě jsem se ještě zastavil v Tesku, jestli nahodou tam nenajdu nejake podobne datle. Ale našel jsem jiny.
Ale i tak jsem je vzal.

V okamžiku když jsem ty datle zaplatil, odněkud se ve mě vzal takovy zlaštni pocit,
jako by přes nějakou barieru nebo překažku se mi do duše vylil pocit smutku a touhy brečet.
Podobný pocit, jako předchoziho dne, když jsem napsal, že neplánuji přijit na mládež.

Chvili jsem přemyšlel, zda ten pocit něco znamena, a zda jsem to měl vzit v úvahu.

Snaži se mě Bůh varovat před špatnym rozhodnutim?

Ale když jo, tak neměl by mě varovat předtim než si ty datle koupim, a ne po tom co je zaplatim?
Jaka je pointa, když už je mam?

V práci jsem zapasil s programem ktery ne a ne a nešel spustit. A potřeboval jsem nutne ten program mit funkčni abych mohl udělat svou práci, ktera už měla byt dávno hotova.

Tak jsem se snažil opravit ten program, aby mi začal fungovat. Respektive, snažil jsem se z kolegu vytáhnout jak to spravit, jelikož tomu programu rozumim tak velmi povrchně.

Nato jsem dostal hlad, a zašel jsem si do menzy na Chili kuřeci kapsičku. Ktera byla velmi dobra.
Timto jsem oficialně ukončil svůj pokus o Danielův půst.

Po obědě kolega konečně vysvětlil jak program opravit, a pak už mi fungoval. Snažil jsem se dělat věci které šef urgoval abych
dělal. Ale jakmile se doslechl že nemam hotové věci co jsem měl mit hotové ještě předtim. Tak mi zadal ať co nejrychleji dodělam je.

Tak jsem začal dodělávat předchozi čast projektu. Všichni odešli z práce, a ja stale na tom dělam.
Začinam mit hlad a dam si prvni z datli. To ten hlád zažene na dalši hodinu pryč.

Mládež už přibližně začala. A i kdybych se vydal tam teď tak přijdu v půlce. A dal jsem si dalši datli.

22 hodina uplynula a ten projekt ještě neni funkčni.
Poslední metro jede okolo půlnoci.
Začinam spěchat, a dělam chyby. Ale i přesto, se posouvam dopředu.
Odstranuji chybu za chybou, a už si se sebou povidam, abych zůstal soustředěny.
23:30 a dalši datle jsem snědl.
Kdybych ty datle neměl, tak už jsem doma a večeřim... Což mi připomina, že jsem v ramci Danielova půstu našel naprosto
úžasné Fazole. Jsou bile, velké a od značky lagris . Jediný problem s nimi, že se musi rozmočit 12hodin před vařenim.
Ale jinak mi chutnali naprosto úžasně.
A pravě už jsem překročil ten 12 hodinovy limit o jednu až dvě hodiny.

Ještě chvili, ještě par úprav, a bude to hotové.
Vyskakuji na mě chyba, kterou jsem v životě neviděl, ale i tak se mi ji povede opravit.
Spouštím projekt... 23:45.. A cely system spadne a zablokuje se.

Uvědomil jsem si že tato čast už funguje, ale ta nasledujici už bude zastarala a bude ji potřeba aktualizovat.
Tak to už dělat dneska nebudu. To co mam pošlu k vyhodnoceni. a Končim.

Ale ten počitač na kterém jsem provaděl upravy a testovani, to se normalně neděla.
Normalně se dělaji úpravy na domacim pc, a změny se na testovaci okopiruji.
a uložit změny do centralniho počitače z testovaciho najednou nešlo.
Tak jsem se snažil nakopirovat změny z testovaciho počitače na na domaci, a odtud je nahrat do centrálního.
A po třetim neuspěšnem pokusu, už bylo 0:00... A ja zaklapl pc, s tim že jdu domu.
Nenašel jsem už žadny spoj metra.
A současně jsem nechtěl moc jezdit nočnimi spoji.

Pěšky vzdalenost kolej práce se dá ujit něco jako za hodinu třičtvrtě. Či tak.
Chvili jsem si hral s myšlenkou že to cele vezmu pěšky.
A vyrazil jsem.
Po chvili jsem se zastavil v jeden večerce, ktera se k mému údivu zavírala až kolem 1:00 ráno, a vzal jsem tam
sušenku a přesnidavku. Přece jen prazdny žaludek neni úplně ono.

A vyrazil jsem dále. Kolem národního divadla, směr narodní třida až přes vaclavské naměsti.
Byl jsem překvapen jak velké množstvi lidi tam je. Mladi staři, stoji veňku a klabosi, nebo se jen tak jdou z jednoho mista na jiné.
Jedna holčina byla předkloněna směrem k zdi baraku, a vypadala že breči a chce zvrácet. A jeden kluk a jedna holka kolem ni ji dělali společnost.

Užasl jsem jak vaclavské naměsti v noci vypada pěkně. Chvili jsem přemyšlel že vytahnu telefon a něco vyfotim, ale uvědomil jsem si, že to noční osvětleni stěži zachyti tu krásu toho osvětleni, toho dlažděni a těch stromu a baraku okolo.

Šel jsem dále, a uviděl jsem dva lidi, jak jeden v nadšeni ukažuje na louži, a řika: "Koukej, koukej Holubice".
A ten druhy byl trošku v rozpacich. A nakonec pokračovali v cestě.
Koukl jsem na louži, a opravdu, ta louže vypadala přesně jako letici holubice ze strany. Opět jsem chtěl vytahnout fotoaparat, ale opět jsem tak trošku v rozpacich to neudělal.

Už jsem byl unaveny, a zastavil jsem se na zastavce nedaleko knihkupectvi samuel, že se podivam zda tam nejede něco až ke kolejim. A tu z druhe strany se objevili dva typci a mluvili o spoji čislo 911. To čislo mi bylo povědomé. Asi proto že je to v americe linka bezpeči, nebo pomoci.

Prostudoval jsem všechny spoje, a jediny který jel někam smysluplně byl ten spoj 911, a navic jel za necelych 10 minut, měl jen 3 mezizastavky, a da se řici že byl v ramci možnosti nejbližšim bodem ke koleji.

Chvili jsem tam stal a prohližel letaky z cestovni agentury. Dovolene v Řecku, na Krétě. Pak najednou přijela nějaka tramvaj
a za ni se objevil i bus. Byl dlouhy takovy co měl otočny zadek.
Tak jsem do něj vlezl, a povedlo se mi najit misto k sezeni.
Tak jsem seděl a slyšel jsem vyprávěni dvou lidi.

Jeden povida, jak si zahrali na taxikaře a nabidli se, někoho svěze, a ukazalo se že to byla nějaka 13 leta holka, ktera byla sfetovana a ožrala, a že ji žadny jiny taxikař nechtěl vzit.
A řikal, že kdyby se mu v tom autě poblila, tak ji seřeže jak psa.
To bylo velmi zvláštni.
Ale že nakonec tu holčinu a jejiho 14leteho kamarada svezli přes celou prahu k ni domu, odemkli, uložili ji do postele,
a ještě při odchodu z hecu zazvonili na par zvonku u sousedu.

Přemyšlel jsem jestli ještě někdo v tuto nočni dobu (už bylo něco přes 1:15) tež vystoupi na mé zastavce.
Nakonec když jsem vystoupil, tak tam vystoupila ještě jedna divčina v bundě hořčičné barvy a rychle šla směrem kolej.
Šel jsem taky docela rychle, ale přesto se mezi ni a mnou vzdalenost zvětšovala.
Pravděpodobně za mnou taky někdo byl, ale neotočil jsem se.

Nakonec jsem ji uviděl jak vchazi do stejného vchodu kde bydlim.
A když jsem vešel do vchodu, tak stale čekala na výtah.
Tak jsem se svezl také, a kupodivu klikla na čislo patra stejné jako to mé.

Ma budova ma 19 pater, druha budova ma 20 pater. Šance že vejde do stejné budovy, a stejného patra, je něco jako 1/40. Což je málo.
S mou paměti na obličeje, i kdybych tu holčinu potkal znovu, tak ji nepoznam. A i kdybych ji poznal. Co z toho?
A asi tento den si necham jen jako takovou kuriozitu.