kachnicka

Na chvíli opustím svět faktu a logiky, a zkusím něco netradičního.

Tak jsem si jednou sehnal kostým obrovské kachničky,
postavil jsem se na Václaváku, dal si před sebe klobouk a sedl si.
Do kostýmu jsem si dotáhl menší stoleček a židli, takže jsem tam mohl pohodlně sedět
a programovat. Jednou za čas jsem vykoukl ven, jestli náhodou někdo něco nechce,
nebo mi nevybírá klobouk. Měl jsem tam také malou autobaterii,
ke které jsem připojil malé topení, aby mě to zahřálo.
Najednou se odněkud objevili policisté a já si myslel, že chtějí zkontrolovat,
jestli mám v kachničce všechno vybavení legální. Nebyl jsem si tím jistý,
tak jsem začal pozvolna od nich odcházet. Snažil jsem se pohybovat stejně rychle jako oni,
ale oni trochu zrychlili, a tak jsem zrychlil taky.
Byla to pěkná fuška! Povedlo se mi dostat na tramvajovou trať, vytáhl jsem
mobilní kolečka, ke kterým jsem rychle připojil baterii, a začal jsem
upalovat po kolejích. Zjistil jsem ale, že mi autobaterie nedává dostatečný výkon,
tak jsem natáhl kus drátu kačence kolem hlavy a přes pružinu jsem použil napájení
z trolejí. To pak hezky fičelo! Musel jsem se každou chvíli koukat, jestli jsem někoho
nepřejel. Ale nestalo se tak a všechno bylo v pořádku. Aspoň myslím.
Policie byla pryč, a já si uvědomil, že bych mohl mít další problém – moje kachnička
neměla označení, a tak jsem za jízdy narychlo na ni nakreslil nějaké tramvajové číslo.
Nakreslil jsem číslo 197 a doufal, že to není číslo nějaké běžné linky a že ke mně
nikdo nebude chtít nastoupit.
Najednou jsem zastavil před tramvají, na zastávce, a čekal, až se znovu rozjede.
A co se nestalo – na hřbet mé kačenky vylezlo několik dětí.
Když jsem je chtěl odehnat, ukázaly, že mají platné lístky. No co už,
tak jsem i s dětmi na hřbetě vyrazil dál po kolejích, teď o něco pomaleji,
abych je náhodou nesetřásl.
A co se nestane – za mnou se znovu objevilo policejní auto a vypadalo celkem zaujatě.
No jo, kachnička s kupou dětí na zádech, která si to frčí Národní třídou!
Zabočil jsem směrem k Vltavě, sjel z kolejí a abych setřásl policii, vjel jsem do Vltavy,
a pro změnu začal plavat.
Nechtějte vědět, co dalo práce udržet autobaterii a notebook v suchu
a současně se pohybovat po Vltavě. Doufal jsem, že se ztratím mezi šlapadly ve tvaru labutí a aut,
která tam proplouvala, ale velká žlutá kachnička s kupou dětí na zádech byla prostě moc nápadná.
Jako by nikdy žádnou kachničku neviděli!
Pádloval jsem a pádloval... až jsem nakonec usoudil, že je to naprostý nesmysl
a že se to nikdy nemohlo stát.