Neopustí

Před par lety jsem jel s tátou v autě, a on mi najednou říká:

"Chci se ti omluvit, že jsem ti řekl že odjedu."

Chvíli jsem nechápal, a on pokračoval, že když mi bylo 8, tak se mnou
jel do Běloruska kvůli prodlouženi mého pasu. A strávil se mnou tam cca 2 týdny,
pas sice prodloužil, ale ať dělal co dělal nedařilo se mu pro mě získat povoleni
vycestovat z Běloruska.

Pak pokračoval s tím, že už nevěděl kudy kam, a řekl mi, že odjede zpět do česká bez mě.

Přesně jsem si vzpomněl, tu konkrétní situaci, ten rozhovor. Byl jsem u babičky
a nicméně jsem tam neměl nic na práci, mezitím co táta byl celou dobu někde pryč.

A jednou přišel za mnou a říká: "Odjíždím do Běloruska, a ty tu zůstaneš"

Processoval jsem tu informaci, jen chvíli:
Věděl jsem že mě táta miluje.
A jestli že mě miluje, tak mě neopustí.
A jestli že potřebuje odjet a něco zařídit, tak se pro mě vrátí.
A on mě určitě neopustí.

To co mi tehdy řekl jsem přeložil: Já odjíždím do Česka, potřebuji něco zařídit,
ale vrátím se pro tebe, proto že jsi pro mě důležitý.

Na to jsem kývl hlavou a řekl: "Dobře."

Na to táta rychle vstal a odešel.

Trošku mě mrzelo, že babička stále používala suchý záchod. A ráno jít z domu ven do zimy se vyčůrat to nebyl žádný med.

Můj táta je poctivý člověk. A úplatky pro něho je šeda zóna, ve které se nerad pohyboval.
A pak mi popisoval, že to tam bez úplatku nešlo dělat vůbec nic.
A nakonec mi povoleni přece jen získal. A že ho mrzí, co mi tehdy řekl.

Snažil jsem se mu říci, že se mě tato situace nikterak nedotkla, ani jsem si nepřipustil
scénář, který táta v okamžik frustrovaného zoufalství mi popsal.
A že je vše v pořádku.