pokoj

Pokoj,

dnes jsem se vracel z oběda, a prošel jsem tmavou komunistickou chodbou, byl v ni suchy vzduch a všude bylo ticho.
Asociativní paměť sepnula a vzpomněl jsem si na jedno místo, kam jsem chodil rád.
To místo bylo plné dobrosrdečných a upřímných lidi, kteří milovali vědění a jejich doupě bylo tak světu nepřístupné, že kdo o něm nevěděl nikdy
by se tam nedostal. To místo pro mě bylo oázou bezpečí a pokoje.

Ono se to těžko vystihuje, ale uvědomil jsem si, že mam ve svém životě dva stavy.
Stav kdy jsem v napětí, a kdy celé mé tělo je v pohotovosti a očekává další ránu od života. Smysly jsou zbystřené, a pro tvrdou odpověď nejdu daleko.
A druhy stav, kdy jsem v pokoji, kdy vše v mém okolí je přátelské a mohu se uvolnit, rozvalit se kde chci ve své nejzranitelnější poloze, a vědět že se mi nic nestane.

Ovšem ten první stav mě vyčerpává. Když jsem v prací, nebo ve škole, a nebo s lidmi, tak mívám ten první stav, kdy to napětí a pohotovost mě vyčerpává.
A večer jsem už tak vyčerpán, že jen toužím zalézt někam kde nikdo není, a odpočinout si od všeho toho stresu a očekávaní na další tvrdou ránu.

Možná ten první stav není jen o tom, že očekávám od života tvrdou ránu, ale i to že se neustále hlídám, abych neudělal někomu něco, kvůli čemu bych byl terčem posměchu, nebo kvůli čemu bych si tu ránu zasloužil.


Ale jak mam v životě něco dokázat, když každá minuta dne si zadá další minutu klidu a ticha, kde se dávám do kupy, ze všeho toho stresu který jsem zažil?

Pamatuji si, když jsem se poprvé setkal s Bohem. Když jsem si uvědomil že mě miluje, a chrání, a že mě ode všeho špatného odstíní. Bylo mi tehdy nějakých 9? let.

Když je člověk dítě, tak je stále se svými rodiči, ale jakmile je člověk starší, tak už je na něm, kdy a jak uvidí rodiče.
Myslím že je to tak i s Bohem. Dokud jsem byl malý, tak Bůh byl stále se mnou, ale když jsem dospěl, tak už je na mě si na Boha najít čas, a vzpomenout si na to, že mě chrání a je mou pomoci.

Možná stačí promluvit ke stresu a úzkosti ve víře, a očekávat že jejich dopad se sníží až úplně zmizí.
Určitě není moudré se na veřejnosti se chovat neukázněně či nevhodně. Ale nemusí to byt spojené se stresem a strachem.

Nedávno jsem se šel projít, a opět jsem přemyslel nad věcmi co se mi stali, a dost jsem se tím trápil.
Udělal jsem tehdy dobře, nebo špatně? Měl jsem mlčet. Pochopil jsem to dobře?

A vzpomněl jsem si, co Dáša říkala:
Filipským 4:6-7.
Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu.
A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.


Ten verš vyplul na mysl jako vycházející slunce, a znovu jsem si to přečetl, a znovu jsem si to uvědomil.
Je dobré o bibli přemyslet jako o zákonech fyziky. Když pustíte míček z výšky jednoho metru tak za nějaký čas dopadne na zem. A to je FAKT.
A když řeknu: Nebudu se trápit tou starosti, ale modlím se za to, že v té situaci jednáš, a prosím tě Bože aby to dopadlo podle tvé vůle, a děkuji ti za to že to podle tvé vůle dopadne. Tak boží pokoj přijde, a bude střežit mé srdce a mysl. A to je FAKT.

A já si mohu odpočinout.