vylet

Tak jo,
Nějak se stalo že jsem s rodiči šel na výlet.
Tak nějak jsem se se sestrou domlouvali, že by bylo hezké udělat nějaký výlet, navrhl jsem cca 3 hodinový výlet na horu s převýšením cca 530 metru. A sestra nabídla procházku po rovince. Cca 9 kilometru.
Tušil jsem že Tátu vytáhnout na tu horu nebude vůbec jednoduché. Ono jsem totiž něco takového udělal před řadou let,
a od té doby, když jen navrhnu že by se ten výlet zopakoval, tak na mě kouká jako na šílence.

A přesto to byl takový hezky výlet. Venku bylo teplo, a přesto že jsem rodiče varoval, že se mají teple obléknout, tak
mě nebrali vážné. Ale respektoval jsem to. Začátek cesty byl velmi pěkný. Šlo se po lesní cestě a povídalo se o všem možném.
Bylo to takové pěkné. Někde za polovinou cesty se ovšem listí ztratilo a nahradil je sníh. A najednou sníh byl všude okolo nás.
A krajina byla velmi pěkná, znáte takové to počasí, kdy na každé větvičce je kupa sněhu a všechno vypadá jako v pohádce.
Tak tak nějak to tam začalo vypadat. Šli jsme dále, a dále. Tatínek se místy ošíval, že už by byl radši aby se šlo zpět.
Ale uklidňoval jsem ho, že nahoře bude autobusová zastávka a lze odtud jet busem přímo domu. Že tam autobusová zastávka je, to jsem věděl, a že tam autobusy jezdi to jsem věděl taky, ale taky jsem věděl že ty autobusy jezdi 2-3x za den.
Ale nějak jsem doufal, že se to zvládne a splní se mi sen, že vyjdu s rodiči o vánočních svátcích horu, na kterou koukáme přímo z okna bytu.

Zatím tedy to šlo dobře, a tatinek v naději, že nahoře bude autobus pokračoval v cestě. Netušil jsem jak je mu zima, či není,
jelikož jsem si na sebe nabalil co mohl. Ale jako vše co se dalo, neboť jsem věděl že na hoře je zima. Nejednou jsem tam litoval že nemam mikinu navíc. Ale evidentně, nikdo kromě mě netušil co je čeká.

Někde v tři-čtvrtině cesty nahoru jsme vyšli z lesíku, a šli polem. Kde pro změnu foukal silný studeny vítr. Byl ledový.
Pamatuji si jak jsem měl velkou radost, že rodiče jdou se mnou, ale vůbec mi nedocházelo, že nejsou adekvátně oblečeni a že mrznou. Nikdo se však nestěžoval, a já měl radost že se jde nahoru.

Nahoře na špičce, byli sama pole, a cesta kvůli všemu sněhu nebyla prakticky vidět. Ale ono to nešlo zabloudit. Rovně do rozcestníku a pak doleva.

Nahoře jsme našli autobusovou zastávku, a zjistili že autobus pojede cca za 2 hodiny. Tehdy jsem se jen na tátu podíval provinile, s tím že: „Nu, co stává se“. A netušil jsem co se tak v něm odehrávalo.

Tak jsem navrhl že půjdeme dále, po jiné cestě směrem dolu. A tak jsme šli. Kupodivu tam byl krámek s horkými nápoji, tak jsme si všichni dali nápoj, i když jsem nějak po něm netoužil. A myslím, že rodičům to fakt pomohlo.

Nakonec jsme šli celkem svižně dolu po rovné cestě která byla vlastně zkratka. Začalo se stmívat. Až jsme šli po tmě.
Ale už zase nefoukal vítr, a oteplilo se, tak jsem měl z toho lepši pocit, že to nebude tak zlé.

V místě kde vždy byl malý potůček, tak tam tehdy byl potůček asi 3x větší, a člověk musel přeskakovat po kamenech, aby se dostal na druhou stranu. No, musím uznat že si z toho rodiče celkem dlouho utahovali.
...

V každém případě, jsme všichni dorazili domu, tatínek se zapřisáhl že se mnou už nikdy na tu horu nepůjde, a sestra ukázala nohy, a skoro to vypadalo že má omrzliny. A v tom mě tak nějak došlo, jak málo vnímám potřeby lidi okolo v okamžik, když se pro něco nadchnu.

...

Letos, tedy jsme šli trasu kterou vytyčila sestra, a je to taky velmi pěkná trasa, čas od času tam chodíme.

A opět, když se mělo vyrazit, jsem řekl tátovi: „teple se obleč, bude tam zima“. A on si vzal jedno tričko navíc.
Maminka vytáhla stáry kabát, který sehnala někde v Rusku, bylo na ni vidět, že nezmrzne.

A jak jsme šli, tak se stala vazně divná věc. Před lety když jsme šli na tu horu, tak tatínek a maminka se drželi blízko sebe
a šli vedle sebe krok za krokem. Já se sestrou jsme poletovali všude okolo, a tak nějak bavili se se všemi.

Letos, se sestra chytla maminky, a celou cestu šla s ni bok po boku, udělali si vlastně takovou dámskou mini skupinku, a tátu vesele ignorovali, nebo na něho trousili poznámky, které mi přišli nevhodné. Zda se že táta, taky chtěl jít s maminkou bok po boku, ale netušil jak toho dosáhnout, a místo toho jen taky říkal jednu nemístnou poznámku za druhou.

Zkusil jsem sestru od maminky odlepit, ale oni se drželi pevně, tak jsem je nechal. A místo toho si povídal o různých věcech s tátou.

Nevím, jestli to je jen má vysněna touha vidět tatínka s maminku jak jdou spolu ruku v ruce, a říkají si milé věci.
Místo toho, aby se maminka schovávala za sestru a odtud trousila nemístné poznámky.
A táta svou nespokojenost s danou situaci zase vyjadřoval nemístnými poznámkami opačného rázu.

Večer jsem s nechtěl bavit ani s tátou ani s mámou. Zdrhl jsem zpět do Prahy a tam se kurýroval.
Jak já mám rad Boha, a církev. Tu vřelost, a milost kterou od Pastoru vnímám a to světlo naděje, že můj život nebude kopírovat vzory, které jsem viděl někde na výletě, ale vzory které doputovali přímo z nebe.

Taky jsem se toho večera než jsem odjel do Prahy, nepohodl se sestrou. Ona mi dala k Vánocům nádherný dárek.
Lego model robota ze Star Wars R2D2.
Ale jak jsem v jednom kole byl zaměřeny na to že potřebuji sehnat peníze, a udělat všechny povinnosti, tak jakmile jsem ten dárek uviděl, tak první co mě napadlo, že bych ho vrátil a nebo prodal. Přišlo mi to jako nejlepší způsob jak z toho dárku vytěžit maximum.
Ulevím si od finančních potíži, a tak nějak oplatím sestře, že mi nevybrala lepši dárek. Či mrhala své peníze na nepotřebné věci.

Maminka mi ještě toho večera říkala, jak jsem necitlivý. Že sestra ten dárek dlouho vybírala, a chtěla mi udělat radost, a že když ho vrátím, tak ji ublížím, a naštvu.

První věc co mě napadla byla: Já že jsem necitlivý? Táta tě dneska cely den chtěl obejmout a jít s tebou na výletě ruku v ruce, a tys na něho dělala ošklivé poznámky, a ignorovala ho.

Sestra odešla do pokoje, že se se mnou nechce bavit, a já přemyslel, jestli ji to fakt ublíží a nebo ne, vždyť, nemělo by ji udělat radost, že její dárek použiji nejužitečnějším možným způsobem, tzn že ho vrátím a koupím si místo něj nějakou pomůcku do práce?

Dán následujícího dne mi řekl: Že tohle lidi zraňuje. A že je v pořádku dárek vrátit, nebo někomu věnovat, ale až později a potají.

Poslední dobou jsem poslouchal kázaní, které jsem našel na nějaké flešce, záhlaví kázaní je "Jak byt veden duchem svatým" ( Je to Buh a nebo jsem to ja A ,
Je to Buh a nebo jsem to ja B )
A jedna z věci která se tam zmiňuje, je citlivost.
Tu mi došlo, že jsem byl k sestře fakt necitlivý. Prostě proto, že život mě naučil dělat těžká rozhodnuti a ignorovat city. A když city ignoruji dost dlouho, tak už je ani nevnímám. A tak nějak hloupě předpokládám, že když něco nevnímám já, nevnímají to ani jiní.

A stejně tak to vysvětluje chovaní táty a mámy na tom výlete. Táta je na něco citlivý, a něco ho velmi zraňuje. Ale v té oblasti je máma naopak velmi necitlivá. A stejně tak, v oblasti kde je citlivá mamá, zase táta není moc citlivý.

A tak, jak jsem chtěl vrátit sestřin dárek, a v mých myšlenkách to bylo dobré a správné racionální rozhodnuti, které sestra přece pochopi a bude z toho řešeni mít radost. Nicméně, realita je jiná, a je to něco co by ji fakt bolelo a bylo by ji to nepříjemné.

A stejně jak v ten den sestra na tom výlete s maminkou mluvili, a v mých myšlenkách: "Tykraso, tohle tátu muselo bolet". A opět, "Au, tohle táta určitě pocítil." A jim vůbec za boha nedocházelo že mluví něco co zrovna jemu ubližuje.

A stejně táta, jak vyjadřoval svou nespokojenost poznámkami, u kterých jsem si říkal: "To je chce naštvat?", "Tohle kdyby neřekl, tak by to bylo dobré" atp.

Pak když jsem k rodičům znovu přijel na Nový rok. Jsem si uvědomil, že je mi s nimi za těžko mluvit. A zkoumal jsem v sobě proč tomu tak je. A uvědomil jsem si, že se oni na tom výletě chovali, podlé mého názoru zlé, a mam jim to za zlé, a držím si vůči nim neodpuštěni.
Velmi rad bych v budoucnu představil holčinu, která je mi sympatická svým rodičům, a seznámil ji s nimi. Ale tím co předvádí bych se styděl ji jim představit. A zjistil jsem že jim to mám za zlé.
A jelikož vím, jak důležité je odpuštěni, tak jsem jim v ten okamžik odpustil, a přestal jsem jim to mít za zlé, a snažit se je za to chováni jakkoliv trestat. I třeba tím, že s nimi budu skoupě mluvit.


A co mě fakt potěšilo:
Jsem si pustil kousek Star Wars V. A byla tam hezká scéna. Jak R2D2 opravuje nohu druhému robotovi C3PO. A ten robot se stěžuje jak to že, do jejich lodi se střílí, a jak to, že s tou lodi prostě neodletí za pomoci hyper pohonu. A R2D2 říká C3PO: „Hyper pohon je odpojen, nemohou odletět.“
A pak se stalo něco co mi fakt přišlo úžasné: R2D2 ignoruje nadávky C3PO, a jde zapojit hyper pohon, mezitím co C3PO nadává: „Nech řízeni odborníkům, a nepleť se do hyperpohonu, a dodělej opravu mé nohy.“
R2D2 mezitím zapojí hyperpohon, a loď odletí pryč. A to těsně předtím než nepřátele jejich loď chytnou do pasti a obsadí.

Asi ještě plně nechápu potenciál toho skutku, ale R2D2 mohl v klidu dodělat nohu C3PO, jejich loď by mezitím obsadili, a jak R2D2, tak C3PO by zničili.
Ale schopnost nahlídnout nad to, do čeho je člověk zrovna plně ponořeny, a udělat tu správnou věc, a i přes to, že na něj jiní nadávají, a stěžuji si, že neděla to co si mysli že by měl dělat.
To je Úžasná vlastnost. A cením si velmi, že mi sestra věnovala něco, co tuto vlastnost představuje.

Vše nej do 2025