tezke

Těžké

Každý z nás začíná někde. V nějaké rodině, v nějakém prostředí. Má nějaké přednosti a nějaké nedostatky.

Jsem se dneska zamýšlel, co pro mě bylo skutečně těžké v životě. A jak jsem se s tím popral.

Jen pro úvod.
Kdysi dávno, když jsem chodil cca do třetí třídy základní školy, tak holka která se mi tehdy líbila tak
uspořádala narozeninovou oslavu. A byl jsem pozvaný.
Oblékl jsem si svůj nejlepší oděv, který mi tehdy máma ušila a ..schoval jsem se pod postel a tam čekal
co se bude dít. Těžko říci co se mi tehdy honilo hlavou. Chtěl jsem tam jít, ale určitě by tam
byla kupa děti, a nebyli by tam rodiče aby mě podrželi.
Dá se říci, že jsem tím, že jsem zalezl pod tu postel "vydíral svět" aby mi přihrál vhodnější okolnosti abych
se na té oslavě cítil bezpečněji. A rodiče byli mé jediné bezpečí.

Rodiče ovšem ten večer nebyli doma, a vrátili se pozdě po tom co ta oslava skončila. Nikdy jsem se na té oslavě neukázal.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

Někde na střední škole jsem se bavil s tátou, jak vlastně žil a co dělal. A on mi řekl že dělal karate.
A přišlo mi to jako super nápad něco takového zkusit také.
A tak jsem se s nim domluvil, že budu dělat nějaký bojový sport a on mi to bude platit.
Ale řekl, že když to začnu dělat, tak ať to dělám aspoň 5 let v kuse, aby to mělo nějaký účinek. Souhlasil jsem.

Našel jsem v městě, kde jsem měl školu trénink Aikida. A zjistil jsem kdy mají tréninky.
A jeden podvečer jsem se rozhodl že tam půjdu.
Vystoupil jsem na zastávce (nebo jsem tam došel pěšky)... A přišel jsem k velké 5 patrové budově co vypadá,
že je v průmyslové čtvrti. A sáhl jsem na kliku dveří.
Pak jsem se vrátil a sedl na trávník asi 200 metru od vchodu a koukal na nebe.
Znovu jsem přišel ke klice u dveří, a znovu jsem na ni sáhl.
Ale ta představa že půjdu dovnitř, byla natolik hrozná, že jsem se znovu vrátil opět na to místo a znovu jsem
koukal na to jak sluníčko pomalu putuje na obzor dolu.

Nemam tušeni proč, ale v myšlenky mi jako hurikán v jednom kuse a soustavně říkali:
"Nemáš tu co pohledávat, není to pro tebe, je to trapné, tohle nemůžeš dělat".. atd.

Mé rodiče měli celkem drsný život, a každý den jejich života spočíval v tom jak se udržet finančně a psychicky nad vodou.
A na něco jako mít rád své dítě, či ho vychovávat, či mu ukázat jeho hodnu na to prostě neměli kapacitu.

Tak jsem tam tak seděl, dvě stě metru od těch dveří a koukal na to, jak se sluníčko postupně a pomalu posouvá směrem k obzoru.
Trénink už dávno začal, a já tam stále seděl a seděl. Trenink už byl v polovině a já tam stále seděl a seděl.
Slunce už zašlo za obzor a trénink skončil. Začala byt zima a měl jsem na sobě jen kraťasy.
Tak jsem se sebral a jel jsem domu.

Ovšem když měl přijít další trénink tak jsem se tam opět vydal. Znovu jsem přišel k těm dveřím, a znovu jsem na
ně koukal 5 minut, a znovu jsem si šel sednout na to místo kde jsem sledoval to sluníčko.
Ale tentokrát jsem si řekl, když už jsem tu, tak bych mohl jít dovnitř.

Tak jsem zatnul zuby a šel jsem až ke dveřím, a ty dveře šli otevřít tak jsem vstoupil dovnitř.
A trénink byl podle napíšu v pátém patře. Tak jsem vyšel jedno a druhé patro, a někde v třetím patře jsem se otočil a znovu jsem šel zpátky
a znovu jsem šel ven směrem svému místu na trávníku.

Pak jsem se ovšem otočil a znovu se vydal směrem ke dveřím, a znovu jsem šel po schodech nahoru.

Asi to není moc zřejmé. Ale má základní škola nebyla úplně nejlepší a neměl jsem nejlepší oblečeni,
a neměl jsem kvalitní svačiny. Neuměl jsem se bránit a pro par lidi z třídy, jsem se stal terčem posměchu a šikany.
Způsobů jak se bránit bylo několik:
A: Nedat najevo NIC, na čem ti záleží. Jakmile agresor zjisti že ti na něčem záleží nebo něco máš rad,
tak si buď na tuty jisty, že ti to sebere a bude tě tím trápit.
B Nedělat nic neobvyklého či neobyčejného co jakkoliv vybočuje z řády.
Pokud budu šeda nenápadná eminence co se den za dnem chová stejně, a neděla "nic",
tak i ten největší agresor se nemá za co chytit a nechá tě na pokoji.

Ale teď už jsem byl na střední škole.
A dá se říci, že ty výšlapy nahoru a dolu, co jsem teď prováděl, byl můj boj proti vlastním zásadám jak se chránit.
To že jdu na trénink Aikida, tak tím dávám najevo že mi na něčem záleží. VAROVÁNÍ: odkrývám svou slabost.
Pokud jdu někam, kam běžně nikdo nechodí, tak tím dávám agresorovi záminku, čemu se může posmívat a jak mě zesměšňovat.

Už nevím kolik krát jsem sešel nahoru a kolik krát jsem zase sešel dolu. Ale někdo otevřel dveře. když jsem byl v vyšším patře.
A byl jsem v pasti. Někdo mě uvidí!
Snažil jsem se dělat jako by nic, a prošel jsem kolem něho, a zda se že svět neskončil.
Zda se, že jsem nebyl nějaká strašně podezřelá osoba co se potuluje po schodech staré průmyslové budovy.

Pote co jsem si už po několikáté přečetl všechny informační cedule v přízemí i v třetím patře jsem se nakonec rozhodl dojit až do pátého patra.
A vstoupil jsem dovnitř.

Všude kolem byli rozestlané žíněnky a byla tam řada strojů na posilovaní. Pomalu jako duch jsem se blížil blíže
k lidem, kteří se tam rozcvičovali a snažil jsem se udělat přehled nad tím co se tam děje.

Oslovil mě nějaký holohlavý pán v bílem kimonu a černem pásku, který se bavil s nějakou paní se světlými dlouhými vlasy.
Jestli jdu cvičit?
Já na to, že ne, ale jestli se mohu jen kouknout.
A on že mohu se kouknout.

Tak jsem si sedl na podlahu před žíněnkami a začal se koukat jak se všichni protahovali a bavili mezi sebou,
vypadali vesele. Po většinou to byli lidi středního věku, pracující. A bylo tam jen málo lidi mého věku.

Jak jsem tam tak seděl, postupně jsem se uklidňoval a shazoval ze sebe ten stres a napětí, kterým jsem prošel
když jsem došel, až do toho pátého patra a vstoupil těmi druhými vchodovými dveřmi a promluvil s vedoucím.

Jak jsem tam seděl a nic hrozného se nedělo. Nikdo se mi nesmál, nikdo si mě nedobíral, že jsem tam kde nemam byt.
Nikdo mi to Aikido neodepíral, z čiré zlomyslnosti, že chci něco a jen proto že to chci, tak to nemůžu mít.

Ten trénink byl fajn. Rozcvička, Vedoucí (jmenoval se Petr) si vzal kolegu,
ukázal nějaký cvik a všichni se rozdělili do dvojic a cvičili ten cvik.
Vědoucí pak obcházel a kontroloval jestli to dělají správně a kdyžtak jim k tomu dával rady.

Seděl jsem tam a koukal. S nikým jsem se nebavil a jen na konci se vedoucí ptal zda vše v pohodě.
Řekl jsem že jo, a jestli bych mohl dorazit příště.
Ten svolil.

Příště jsem už nešel na to místo na louce, ani jsem nependloval půlhodiny na schodech, ale rovnou jsem zamířil na to místo
před žíněnkami, abych se opět koukal jak cvičí.

Vedoucí se mě zeptal, jestli si nechci zacvičit. Váhal jsem ale, ale měl jsem s sebou cvičební úbor ze školy.
A věděl jsem že jeden trénink je zdarma. A ten Petr byl takový pohodový vtipný trošku přisprostlý chlapík.
Toho prostě musíte mít rádi, už jakmile s nim promluvíte. (Nebo také ne, jak kdo).
Na zádech má vytetovaný text (v čínštině či japonštině): "Den velkého vítězství je den, kdy zvítězíš sám nad sebou, a jména nějakých tři bohu".

Tak jsem se přidal k rozcvičce, a pak jsem se přidal i k koukání na cvik, a pak jsem s někým utvořil dvojici ve které jsme cvičili.
A Bože, jak mi zpočátku pády nešli, a jak to bylo nepříjemné.
Ale nic nepřebilo tu radost z toho, že jsem byl někde, kde se ke mě chovají jako k někomu, kdo je člověk a ne vzduch. Že mi věnuji pozornost a pomáhají mi se zlepšovat.

Chodil jsem pak na to Aikido 2x týdne po dobu dvou let, než jsem se přestěhoval kvůli vysoké škole, kde jsem pokračoval cvičit.

Jak mi kamarádi se doslechli že chodím na Aikido, tak to chtěli zkusit taky, ale ani jednomu se to nelíbilo.
A jeden začal chodit na taekwondo, a druhy na kravmagu. Na kravmaze si můj kamarád taky našel holku a i svou ženu.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nebudu se zbytečně vypisovat. Ale jen chci říci, že když pro vás je něco jednoduché, pro mě to může byt na hraně udělitelnosti.

Ale jsem vděčny Bohu, že mi dává nové šance se učit, a vykupuje mě z mých prohřešku a dává novou naději na život v jeho přítomnosti.

Před časem mě oslovil jeden hlas v mé hlavě a řekl mi:
v práci ti to nejde, ve škole ti to nejde, ve vztazích ti to nejde... Tak co neukončíme to?
A já na něj: Bude to lepši, Bůh to tak nenechá.
On na mě: Jsi blázen.

To že si o mě někdo mysli že jsem blázen, je mi celkem jedno, vím že Bůh je silnější než jakýkoliv hlas v mé hlavě či lži-prorok,
který říká hovadiny.

Sice z přirozeného hlediska to vše může vypadat jako hrůza a děs, ale vím, že když začnu do hloubky kutat do božího slova,
tak tam najdu potřebné palivo na to abych mohl pokračovat. Najdu tam světlo co mi pomůže rozlišovat přeludy od pravdy.
A pomůže mi jít po cestě, jejichž součást bude úspěch jak ve škole, tak v prací tak i ve vztazích.
A to z toho prostého důvodu, že jsem se svého Boha nevzdal, hledám ho, a pokládám to co on chce za důležitější než to, co chci já.