zavislosti

Závislosti


Achjo, Znáte ten pocit, když rodiče vám něco řeknou a ve vás se probouzí hněv, a začínáte byt naštvaní,
když vám řekli, aby jste vyhodili odpadky, a vy jste to za cely den co jste byli doma nestačili udělat?

Mě jo. Jasně si pamatuji, jak jsem měl rozkoukaný svůj úžasný seriál který měl nekonečně dílu, a jeden
díl byl zajímavější než druhy, a ani jsem se nemohl nadechnout mezi díly. A i když jsem se zrovna na
seriál nekoukal tak jsem o něm přemyslel, spekuloval, hledal si o něm informace nebo aspoň stahoval
další díly, či koukal na hudební klipy s daným seriálem.

Teď jak je to už skoro dekáda co se mi to stalo, tak se mi ten pocit dneska připomněl.
Kdybych to měl popsat, tak vyznačuje se to značnou mírou apatie vůči všemu okolo. Vůči lidem, vůči
výsledkům ve škole či práci. Jediné se stává důležitým: udělat co po mě chtějí, a co nejrychleji
pelášit domu pro další díl.

Vztahy s lidmi se stávají nesnesitelnými, a nezajímavými. Proč by jste se bavili s lidmi, když
někde v počítači je cely úžasný svět plny barev a kouzel, svět ve kterém si hrdina naplňuje touhy,
na které ve skutečném světě prostě nemam odvahu. A den za dnem, díl za dílem, žiju příběhem někoho jiného.
Čas plyne. Seriál skonči, je oplakán, ale není třeba zoufat, hnedkom se najde další a po něm další...

Takhle bych mohl vesele seriálovat až do konce svého života. Kdyby toho Bůh nehodil vidle.
Tak nějak jsem se vezl autem s kazatelem církve, do které jsem tehdy chodil. A zeptal jsem se ho:
"Poslední dobou, když poslouchám kázaní, tak mi přijdou naprosto nesmyslná a mam pocit že Bůh ani není
reálný. A je to možné, že je to těmi seriály, proto že oni vše křesťanské tak dobře od-vysvětluji."

A ten kazatel mi řekl větu, která pro mě byla šokem:
"Pokud vnímáš, že tě to vzdaluje od Boha, tak se na ty seriály nekoukej"

Zůstal jsem sedět jako opařeny.
Ty seriály byli cely můj život. Důvod proč se ráno probouzím, důvod proč usínám, a bez nich, co budu dělat?

Nicméně jsem věděl že ten kazatel je chytrý člověk, tak jsem ho poslechl, a začal jsem seriály omezovat.
Z počátku jsem je omezil na 5hodin denně.

Trvalo to roky, než jsem se přestal koukat na poslední z nich.

Ale ten pocit, ten pocit, když jdu domu a cely se třesu až otevřu notebook a pustím si další díl.
A pak ten pocit, kdy mě bolí hlava skoro pořad, a neboli jen pokud zrovna koukám na ten díl.
A na ten hlad, který jsem měl, proto že další díl byl důležitější než si namazat kus chleba s máslem.

Pak přišli počítačové hry. Počítačové hry, ve kterých jsem byl fakt dobrý. Kdykoliv jsem byl vystaven
těžkosti a nebo problému, který jsem neuměl řešit, tak jsem utíkal k počítačové hře, a nacházel v ni
svou vlastní hodnotu, a ona mě přesvědčovala že nejsem zbytečný kus hadru, ale někdo výjimečný.

Bohužel ten pocit výjimečnosti trval maximálně par minut po tom co jsem tu hru dohrál a byl jsem vítězem.
Pak když jsem se měl vrátit k problému který jsem neuměl vyřešit byl jsem vice unaveny, a znovu jsem chtěl
se vrátit ke hře.

Ale i z toho jsem se dostal.

Pak přišli na řadu nahaté holky, a večerní fantazie. Ty fantazie principem byli podobny seriálům a hrám. Akorát byli více nárazové.
Citem se pak nehodně a odsouzeně. Nechci se s nikým bavit a jen zalézt někam do brlohu a nebýt vidět ani slyšet.
Pokud s tím maté problémy jsou věci které se dají udělat a pomůžou:
-začít sportovat
-omezit čokoládu (kinder mléčný řez je výjimka)
-nainstalovat si adBlock, a vyhýbat se stránkám, které vzbuzuji touhu.
Ale za mě, to stejně nepomůže. Jediné co mi pomohlo, bylo byt na dostatečně drsných shromážděních. Tim myslím akce kde Bůh něco skutečně děla, a ne jen se o něm mluví.

Je zajímavé sledovat, že když na věci nestačím sám, tak Bůh mě vždy podrží, a pomůže vyjít z jakékoliv závislosti a
spoutanosti.

Ale prvním krokem je vždy rozpoznat "co je špatně".
Pokud nerozpoznávám to co mi ničí život, tak mi to život bude ničit nadále, a já se proti tomu nebudu bránit ani bojovat.

Možná vás příběh je jiný, a nikdy jste s tím problémy neměli. Tak to jedině gratuluji.
Možná dokážete koukat na seriály a hrát hry, a koukat na lechtivé scény, a nic vám to neděla. Jedině gratuluji.
Ale mě to prostě nejde. Mě tyhle věci mají tendenci pohltit.

A to poslední co na tomto světě chci, je stát se člověkem, který děla bezmyšlenkovitou činnost, nedbaje na vztahy a lidi okolo
a jedině po čem touži je si sednout večer k počítači a zažívat svět násobné lepši než ten skutečný.

Tak nějak jsem se z křesťanství naučil, že život který zasvětím potěšovaním výhradně sama sebe je plytký prázdny a hnusy.

Přál bych vám, aby jste byli imunní vůči všem závislostem a drogám které na světě jsou. A našli činnost která bude hodnotným
životním cílem.
A i kdyby jste imunní nebyli, přeji vám dobrou Církev, a dobré kazatele které ukážou cestu ke svobodě od závislosti a utrpení.